Co je to expozice? Jak fotoaparát měří správnou expozici? K čemu slouží 18% šedá tabulka? Na tyto a další otázky se Vám pokusí odpovědět tento článek.
EXPOZICE
Správně exponovaná fotografie je něco, co můžeme poznat my, když se na ni podíváme. Tedy jestli není příliš tmavá nebo naopak příliš světlá a zdali se neliší od reality. Fotoaparát je na tom však o poznání hůře a „správnost“ expozice rozlišuje podle množství světla, které dopadá na snímač. Svět okolo nás je šedý, přesněji řečeno, obsahuje v průměru 18-ti procentní šedou barvu. Takto ho alespoň vnímá fotoaparát a tím se řídí. Expozimetr fotoaparátu neví, co zrovna fotografujete či jak přesně to vyfotografovat chcete. V automatickém režimu však nastaví hodnoty fotoaparátu tak, aby světlo, které se od fotografované scény odráží a dopadá na snímač, odpovídalo množství světla, které by dopadalo na snímač, pokud byste fotografovali scénu, která obsahuje pouze 18-ti procentní šedou barvu a nic jiného. Ve velkém množství případů to funguje velice dobře, jako příklad lze uvést fotografii zelené pláně s modrou oblohou. Svět však, ač se to občas může zdát, není pouze šedý, a proto je nutné automatice občas pomoci.
V případě, že fotíte například zimní krajinu, kde převažuje bílá barva, expozimetr nutí fotoaparát nastavit jednotlivé parametry tak, jako by fotil barvu šedou a sníh na výsledné fotografii poté podle toho vypadá. Fotoaparát neví, že fotí sníh a myslí si, že fotí klasickou průměrnou „šedou“ krajinu. Většinou tak získáme fotografii, která je tmavší než má být a sníh se jeví příliš šedý. Stejný princip funguje u motivů, které jsou ve skutečnosti příliš tmavé, například pokud fotografujete v potemnělém lese. Zde dojde naopak k přílišnému zesvětlení fotografie a místo magických tmavých zákoutí se objevují opět šedá místa, která vypadají nevzhledně a ztrácejí veškerý půvab. Co tedy s tím?
Nabízejí se dvě možnosti: buď přejít z automatického režimu do režimu manuálního, nebo použít korekci expozice. Pomocí ní lze přístroji „sdělit“, že fotografovaná scéna není neutrální, a proto chcete, aby ji bral jako světlejší či tmavší. Oběma variantám se budeme věnovat později. Nyní Vám povím, jaké režimy expozimetru je možné použít, aby se mýlil co nejméně.
Na fotografii vlevo barva sněhu příliš neodpovídá realitě, je příliš tmavý. Za to může expozimetr, který si myslí, že fotografujete průměrnou šedou krajinu a podle toho nastaví fotoaparát. Díky tomu opravdu fotografujete neutrálně šedou krajinu, i když taková ve skutečnosti není. Vpravo se podařilo díky korekci expozice navrátit sněhu jeho původní bílou barvu.
MĚŘENÍ EXPOZICE
Maticové měření expozice
Maticové měření expozice je základním režimem, který nejlépe vystihuje, co bylo řečeno v předchozí části. Expozimetr si rozdělí scénu na jednotlivé zóny a podle nich složitým algoritmem vypočte nastavení přístroje pro správnou expozici. Vychází tedy ze světelných podmínek celého snímku, a nastaví tak vyváženou expozici podle všech jeho partií. Toho lze s výhodou využít při fotografování v obtížných světelných podmínkách (např. nacházejí-li se ve snímku zároveň velmi světlá i velmi tmavá místa). I tento režim se však může občas mýlit, především ve slabém světle či při zamračeném počasí.
Celoplošné měření expozice se zdůrazněným středem
Tento režim měří expozici skrz celý záběr, ale 60-80 % výsledné expozice tvoří měření kolem středu záběru. Režim má oproti předcházejícímu tu výhodu, že se nenechá zmást tmavými či světlými místy na okraji snímku, mýlit se však může v případě fotografie s jasným nebem či tmavým popředím, které je typické pro krajinářskou fotografii.
Bodový režim měření expozice
Bodový režim používá k určení expozice jen asi 1-5 % záběru, není tedy ovlivněn jasnými či tmavými místy mimo střed snímku. Stále však, stejně jako ostatní režimy měření expozice, pracuje s odraženým světlem, podle kterého nastavuje parametry fotoaparátu. Proto musíte vědět, jak takový střední tón, podle kterého nastavíte správnou expozici, vypadá. Poměrně dobře funguje zelený trávník nebo modré nebe. Od těch se odráží přibližně stejné množství světla, které odpovídá neutrální šedé barvě, takže nastavené hodnoty jsou poté poměrně přesné. Tento režim se také často využívá při fotografování portrétů v protisvětle, kdy potřebujete správně exponovaný obličej portrétované osoby a nechcete zmást expozimetr jasnými světly v okolí, které dopadají přímo na snímač. Výsledná fotografie je poté často přeexponovaná ve světlých partiích, ale správně exponovaná ve tváři fotografované osoby.
Přesné expozice lze dosáhnout také pomocí tzv. expozičního bracketingu. Jedná se o automaticky pořízenou sérii snímků s různými expozičními hodnotami. (Automatika tak kromě správně exponovaného snímku pořídí dva nebo více záběrů lišících se navzájem o 1/3 až 2 EV. Odpovídajícím způsobem sama mění clonu a čas – jednotlivé pojmy budou vysvětleny dále). |
Dle fotografované scény tedy expozimetr změří „správnou“ expozici. Co dělá s touto informací dál? Co si z toho vlastní fotoaparát odnese? Jaké hodnoty a jak nastaví, aby expozice vyšla tak jak má? Odpovědi na tyto otázky nám dává magický trojúhelník: čas, clona a citlivost. Těmto pojmům se budeme věnovat v následující kapitole.